Média veřejné služby
Diskusní večer s Irenou Ryšánkovou a Josefem Nerušilem: Média veřejné služby
Veřejnoprávní média se stala nejenom nástrojem ideologické indoktrinace, ale i represe. Jsou to veřejnoprávní média, kdo vylučuje mnohé patriotické a moudré hlasy z veřejné scény a kdo stigmatizuje odpůrce globalismu a progresivismu. Devadesátá léta byla obdobím mediální svobody a plurality postupně se však média veřejné služby proměnila v nástroj sloužící vládnoucímu establishmentu, globalistům a neoliberalismu a média veřejné služby nastoupila cestu do otroctví.
Současný trend intelektuálního a morálního rozkladu mediální sféry je třeba zvrátit. Shodli se na tom účastníci debaty, kterou letos 30. října pořádal v Praze na Vinohradech ve vinárně 2 Deci Institut svobody a přímé demokracie.
Diskusního večera s názvem „Média veřejné služby“ se zúčastnili mediální analytička Irena Ryšánková a bývalý člen rady Českého rozhlasu a předseda SPD Praha Josef Nerušil. Celým večerem provázel vysokoškolský pedagog profesor Ivo Budil.
Podle Josefa Nerušila je principem veřejnoprávních médií platba koncesionářů, jedná se podle něho o média veřejné služby. „Základním principem by měla být nestrannost a poskytování objektivních a vyvážených informací. To je ale jen teorie, uvedl Nerušil. Historie veřejnoprávních médií podle něho sahá až do třicátých let, kdy byla nastavena kvalitativní kritéria britskou BBC. Tak jak šel čas, přidala se televize a tisk a dnes by podle něho měla veřejnoprávní média reagovat na nástup internetu.
Podle Ireny Ryšánkové by měla být veřejnoprávní média především službou. Měla by obhospodařovat jak ta velká publika, tak ta malá. „Tím, že média veřejné služby jsou nás všech, tak všichni máme představu, jak by měla vypadat. Pro kontrolu vyváženosti a řádného fungování existují mediální rady. Pokud ale rady nereagují na stížnosti občanů, což je případ rady České televize, pak se může stát, že médium veřejné služby je neobjektivní a poskytuje nevyvážené informace,“ uvedla analytička.
Správně, by kontrola měly být podle ní několikastupňová, pokud stěžovatel se svou stížností u rad neuspěje, může se podle ní obrátit na mediální komisi poslanecké sněmovny, a pokud neuspěje ani tam, pak už není odvolání. „Takže to, jak veřejnoprávní média u nás vypadají, je způsob, jakým se prezentuje rada a poslanci, kteří ji volí, míní Ryšánková.
V současnosti prožíváme podle Nerušila změnu mediálního paradigmatu. „Když dnes oznamuje Václav Moravec, o jakých tématech se bude ve veřejném prostoru hovořit, tak už to zdaleka nemá takový dopad, jako dříve, neboť díky sociálním sítím a internetovému prostředí, se lidé sami rozhodnou, o čem se chtějí bavit a co považují za důležitá témata, uvedl Nerušil
Podle Ryšánkové se i v soukromých médiích udržuje názorová spřízněnost v jednotlivých redakcích. „Například do ekonomie nepřijde nikdo, kdo by neměl názor jako jeho kolegové,“ míní analytička.
Nerušil poukázal na to, že za první republiky byl tisk politicky vyprofilován a jednotlivé politické strany vlastnily média. „Každý věděl že Národní socialisté mají Slovo a komunisté Rudé právo, lidovci Lidovou demokracii a Agrárníci Zemědělské noviny. Kdyžto dnes se média zaklínají objektivitou, ale mnohdy se o tu objektivitu ani nesnaží,“ uvedl nerušil.
Předělem byla televizní stávka, která byla největší útokem na nezávislost médií, a jich ovládnutí partikulárními zájmovými skupinami. Podle Nerušila po této „spacákové revoluci“ Českou televizi ovládla po roce 2000 skupina fanatických obdivovatelů Václava Havla. Systém redakcí je podle něho relativně uzavřený, a i když existuje velká fluktuace mezi novináři, kteří přecházejí z jedné redakce do druhé, jedná se stále o tytéž lidi, stejného myšlenkového zaměření, kteří mezi sebe jen tak někoho nového neopustí.
„Kdo by se snažil tuto situaci změnit a trochu namíchat tu jednolitost, aby docházelo v médiích i k názorovým střetům, většinou se se zlou potáže,“ uvedl Nerušil.
V současnosti můžeme podle něho pozorovat aktivismus a ideologizaci veřejnoprávních médií. „Když se podíváme, kdo komentuje politické dění u nás a ve světě, například v Českém rozhlase, tak vidíme že to jsou převážně zástupci velkých mediálních domů.“ Systém veřejnoprávních médií je podle zkostnatělý a média nedávají prostor novým osobnostem s jiným názorem, než je názor médií hlavního proudu. Pokud má daný člověk názory zásadně odlišné od oficiální vládní zahraničně politické linie, nemá ve veřejnoprávních médií příliš šanci, aby byl třeba jen pozván k diskusi, jako host.
Podle Ryšánkové nejde ani tak o to, že by veřejnoprávní média řídil někdo železnou rukou, ale spíše jde o vládnoucí duch v médiích, která globalisté využívají. Podle Budila v devadesátých letech vstupovali do médií především ekonomicky orientované subjekty, po roce 2000 to jsou především atlantické a geostrategické militaristické síly, využívající naše území jako nástupní prostor směrem na východ.
Podle Nerušila došlo postupně k oligarchizaci médií, která byla používána jako nástroj jejich moci. Mocní miliardáři si postupně rozparcelovali mediální trh, který opustili zahraniční vlastníci, kteří chtěli Českou republiku nasměrovat do EU a dalších globálních struktur.
Podle Ryšánkové jsme na Prahu redefinice, pojmu média, neboť i velká média přijímají spoustu informací ze sociálních sítí. „Média se dnes vyrábějící pomocí sociálních sítí. Typicky politik něco napíše na facebook a následně se kolem toho rozvine debata,“ uvedla Ryšánková. Podle ní nás čeká velká změna toho, co jsou média a jak vlastně fungují.
Zatímco v době budování národa média složila k jeho vzestupu, dnes podle profesora Budila pozorujeme opačný trend, tedy, že média slouží naopak k jeho postupnému pádu. Nerušil také upozornil na fenomén cenzury a autocenzury, který je podle něho v současném mediálním světě velmi rozšířen.
Současná alternativní média i přes finanční omezení, se často stávají nositeli autentických názorů a rozvíjejí národní pospolitost a duch národního života, na rozdíl od médií hlavního proudu, včetně těch veřejnoprávních, které ho často ubíjejí.